Z DENÍKU Mlle DE T. (19. 26. října 1793.)

Bůh ví, jak se ty karty ušpiněné

sem dostaly! A jak jsou drahé, cenné,

jak milujem ty figury a znaky –

ach, v čase zašlém nikdy zájem taký

v nás nebudila díla slavných jmen,

jež dívala se na nás s plochy stěn!

Dnes hráli jimi tric-trac Madame Veuf,

Scribe abbé, comte Claude a Chateauneuf,

my s papa dívali se; s druhé strany

zněl chvilkou výbuch smíchu nevázaný,

to markyz Leon, jenž k nám přibyl včera,

tam vypravoval od ranního šera

z onoho světa směšné historie,

jak chodí to tam, jak se nyní žije.

My s papa tak už usmáni jsme byli,

že k tric-tracu jsme raděj odstoupili.

Madame se každou prohrou rozčilila

a šelmovsky abbému pohrozila,

že vypoví před soudním tribunalem,

jak v posled přebíjí vždy všecko králem,

či jak zas trumfy nade všecko cení,

tak jevě Rovnosti všech povržení

a podobně. Tu rozdat byla řada

na abbém právě a již karty skládá,

když mříž se otevře a jeho jmeno

s jinými ještě dvěma bylo čteno –

vstal abbé, prosil mého otce vlídně,

by „prozatím“ hrál za něho. A klidně

se klonil nám a zmizel veselý...

Ach, „prozatím“ – a my jsme věděli,

že navždy to a že již cestou jde,

jíž dojista z nás každý pojede – –

jen nejisto, zda dnes či za týden...

A každý z nás je tich a pokliden

a jde-li, lehce jde jak na procházku.

Hrál papa tedy. Dali něco v sázku

a papa hrál a jaksi špatně vynes

– já neznám dobře hry té všechněch fines –

však vybuchli, jak by si byli řekli,

i papa smál se, až mu slzy tekly.