Z DENÍKU Mlle DE T. (20. 5. listopadu 1793.)

Markyza d’Amblas dnes se vyšňořila

a byla v žertech přímo rozpustilá.

Vězením chodíc podobila dámy,

z dob dávných, jež jsou nám dnes dějinami,

– ty dámy, jichžto příhody a jmena

v Sacré Coeur šeptem byla vyslovena

a když je sestra Cecile zachytila,

vždy se nám při nich zardít poručila –

a Madame gestem, chůzí každou chytí,

že cítili jsme: tak musila býti:

tu Chateauroux jak válečná loď pluje

a pouhým pohledem už rozkazuje,

to Rochechouart jde zbožně, hlavou kývá

a šikmým pohledem se z dola dívá,

tu Pompadour jde, lehce usmívá se

a dětsky jímavého má cos v hlase,

tu Dubarry s tím hladem zlata v očích

prsteny kroutí sobě na vrkočích –

až skřípla mříž a s hlukem vešly stráže.

Úředník list má, přísně ticho káže

a jmena čte – kdož vyvolán, jde stranou

a kyne nám – už nikdy na shledanou!

– Občanka Amblas! – čte se dále právě.

A markyza mu praví vyčítavě:

– Let osmdesát čekala jsem, pane! –

Zdvihá si vlečku, v prostřed síně stane

a klaní se nám: – Dámy mé a páni,

teď dělám sebe! – Na té bílé skráni

si urovnala krajkový svůj šátek,

šla, graciesně se nám kloníc, z vrátek,

kyv vějíře jsme ještě uviděli,

a zmizela...