Z DENÍKU Mlle DE T. (7. 2. října 1789.)

Já viděla zas Veličenstvo Její

po dlouhé době. Jak je v obyčeji,

že občas nutno složit reverenci,

jel papa do Versaillu k audienci

a vzal mě sebou. Roty luzy s řevem

šly po Paříži, což je denním zjevem,

ba, teď už jaksi zvykem toho města –

však klidna jinak byla celá cesta.

Ve Versaillu nás rozloučili známí,

pánové otce, mě si vzaly dámy,

Mlle de Martin, Me Montcalm z Renoiru

a zavedly mě do svých boudoirů,

kde Madame usedla si ku spinetu

a zahrála nám řadu menuetů,

my tančily s Mlle a dost rozpustile,

neb nikdo neviděl nás. Přišla chvíle

snídaně druhé, my jsme posnídaly,

pak seděly a cukrovinky braly

a Me s Mlle líčily mi, jaké změny

zde novou dobou byly přivoděny.

Že Veličenstvo Jeho jako vždycky

je stále klidný, skoro apatický,

neklesá ničím, nemůže se vztýčit,

je stále týž, jen přestal zámečničit

a honbě oddal se, jež od dne ke dni

je zábavou a vášní jeho přední.

A královna je pobledlá a smutná

a hlásá, že je rázná akce nutna,

čas nejvyšší už k odporu se vzchopit,

proud špinavý že hrozí všecko stopit –

však výbuchů a rad těch ustavičnost

se tříští o královu flegmatičnost

tak Veličenstvo Její hlavu věsí

a ve dne noci, v noci dne se děsí,

vždyť matkou je. A tak se často stane,

že nemá ani vlasy pudrované,

šat zmačkán je a truchlý úsměv leží

jí v očích, kde dřív smál se rozmar svěží. –

Den uběh za hovoru zábavného,

však teprv večer korunou byl jeho.

Pluk Flandres přišel do Versaillu právě

a Gardes du Corps mu daly banket k slávě

v operním sálu, v tom, kde přede lety

máť moje tančila dva menuety

s císařem, když byl hostem svojí sestry.

My v loži byly, dole hlučel pestrý

roj oficírů, hudby písně hrály,

nadšeně vojsko připíjelo králi

a královně, na zdraví dauphinovo –

tu z gardy pařížské kdos žádal slovo

a také lidu připíti chtěl tuto,

však hroznou bouří bylo odmítnuto;

a oficíři nyní v zlosti zjevné

kokardy rvali s přilb si trojbarevné

a do loží k nám s hlukem vybíhali,

my bílé kokardy jim připínaly

a číše znovu přípitky zas hřměly,

planuly oči, tváře zahořely

a řeči řítily se ve peřejích

– kdos odběhl pro Veličenstva Jejich –

a ejhle: otevrou se sálu dveře,

král s královnou se v prostor vážně beře,

král, bičík v ruce, jak se vrátil z honu,

unaven jaksi, lhostejnost má onu,

jež nevzruší se; královna pak bledá

pohledem modrým po sále cos hledá,

na ruce dauphina má – a v té chvíli

muziky známou píseň zanotily,

tu smutnou píseň z Lvího Srdce hrály:

O Richarde, můj králi, všecko tě opouští – –

Mrazivý pocit probíhal mi tělem,

neb co se nyní dělo v sálu celém,

to sotva viděly kdy lidské oči:

kde kdo byl, s křesla mrštně povyskočí –

a k Veličenstvům – líbají jim ruku –

hlas zbraní, židlí, sklenic v bouřném hluku

se mísí s vivací a přísahami –

a kordy blýskají se nad hlavami

pod lustrů křišťály – a hudby hrály

dál truchlou romanc o Richardu králi,

jejž všecko opouští – až k pláči skorem

ze všeho bylo... Rozjasněným zorem

Marie Antoinette se zadívala

do žhoucích zraků, tvář jí ohněm vzplála

a vítězně na krále pohleděla –

ten stále znaven, nezdál chápat zcela,

co děje se, jen zív a jako vždycky

stál nepohnut a hleděl apaticky. – –

Dvůr odešel. My s ním. A kdož tam zbyli,

začali tančit. My se navrátili

hned zrána do Paříže. Slavnost pluku

zde dělala už velmi mnoho hluku

a zlostné krve. Lid se rozčiloval

a různé důminky si kombinoval,

že král prý s nimi hru hrá obojetnou,

dvůr stále obklopuje stráží četnou,

buď aby na Paříž táh, či těm četám

se rozkaz vydá, aby táhly k Metám,

sám půjde též a s Rakušany, Prusy

vražednou vojnou Paříž zkrotit zkusí –

tak jitří se ty davy, chodí městem

a Dvoru hrozí nejpřísnějším trestem,

ba, někteří z nich hlučí neustále,

že nutno zvěšet královnu i krále...

Když papa slyšel to, řek v rozhorlení,

že právě králi nic tak cizím není,

jak obrátiti proti lidu zbraně,

při audienci řek to odhodlaně –

a – bohužel – je prý to rozhodnutí,

na které jedině je spolehnutí.

Královna, ano, ta by dala pálit

a jistě, že by dalo se to schválit,

vždyť nerozhodne-li se všecko prachem,

pak skončí prý to záhy strašným krachem –

jeť papa vzor přísného člověka

a od mírnosti nic už nečeká.

– Ó Richarde, můj králi – teskným hlasem

mi v duši zní to. Ve snu slyšela jsem

tu píseň šumět. A dnes celý den

mi duší táhne smutný její sten.

– Ó Richarde, můj králi – aspoň v letu

si zkusím notovat ji na spinetu –

a královnu zřím hrdě při ní stát. – –

Ach, Richebourg moh by též už zprávu dát. –