Z DENÍKU Mlle DE T... (1. 13. července 1789.)

Ve Vincennes jsme byli na výletu

a k večeru při druhém menuetu

přicházet vidím otce šerem stromů

s de Richebourgem, jenž je přítel domu,

a vážní oba. – Řekli, že čas jest tu

se vypravit co nejrychleji k městu,

že nepokoje jsou tam, luza všady

se srocuje a staví barikady,

že vojsko střílí. – Hned jsme přivolali

své povozy. Že papa slouží králi,

náš lokaj livreji měl Tuilerií –

i nakázal mu papa obrátit ji

a do města jít sám a nenápadně.

Jen kočí zbyl nám. Pustili nás snadně

do města branou přísně obsazenou.

A jedem. Tu a tam se čety ženou

hlučících lidí. Cestou od Bastilly

nám několikrát dráhu zastoupili,

však nezdrželi. Jedem po nábřeží,

tam mrtvý jezdec v louži krve leží

od pluku Royal-Allemand to. Zvony

v hluk lidí bijí poplašné své tony

a lidé sbíhají se z ulic z dáli,

po zbraních křičí, jiní Sláva králi!

U Tuilerií černá masa stojí,

pluk Royal-Allemand to v plné zbroji.

My dojeli a papa kázal hbitě

pohasit světla po celičkém bytě

a nám jít spat. Já svlekla se a stála

u okna dlouho. Na náměstí plála

pochodní spousta. Světlo červenavé

se lilo hrůzně na postavy tmavé,

jež řečnily tam, hlučely a řvaly,

zdvihaly ruce, sem tam pobíhaly –

a bylo to jak výjev na jevišti.

Noc pěkná jinak. Bílých světel tříští

pokryto nebe. Půlnoc byla snad,

když stichlo vše. Já rozsvítila v mžiku

a zapisuji tohle do deníku.

Jsem hotova. A nyní půjdu spat.