Z DENÍKU Mlle DE T... (2. 14. července 1789.)

Hlučení z dola vzbudilo mě časně,

já k oknu stoupla. Slunce plálo krásně

radostným jakýms, čilým, svěžím světlem.

A po náměstí jak včel v roji vzletlém

se lidstvo hemžilo a hlomozilo.

My strojili se. Po snídaní bylo,

když de Richebourg k nám přišel: že prý jesti

vzrušení všudy; v městě, na předměstí

se rojí postav jak mravenců všady

a vylupují zbrojířů všech sklady,

řečníci mluví rozčilené řeči,

jich posluchači hlučí, bouří, ječí,

gard většina už sbratřila se s davy

a tenorem se stala této vřavy,

Ať žije třetí stav! – hřmí hlasy hromu

a Do zbraně! řvou do průjezdů domů,

mávají píkou, zrak jim zlobně plane –

prý dojista se dneska něco stane.

V poledne lokaj hlásil, že proud lidu

se bouřně k hotelu hnal Invalidů,

kde guverner jim bez jediné rány

otevřel arsenalu všecky brány,

dal vybrat pušky, palaše i děla –

lid řval a bral, pak masa rozkypělá

se ku Bastille hnala, že prý chtějí

zdi její ztéci, vůbec zmocnit se jí.

A skutečně: když odpoledne hrála

jsem s de Richebourgem whist, tu ozývala

se střelba děl a pušek od Bastilly.

A k večeru pak pokřik vyrazili,

že řada našich oken zařinčela,

a Paříží hned kvapná zpráva spěla,

že Bastilla je právě vzata lidem.

Můj papa jaksi s povzneseným klidem

novinu přijal, šlo mu pouze o to,

by Dvoru nestalo se všecko toto

záminkou k vojenskému zakročení.

De Richebourg mnul si ruce v rozechvění

a mluvil krásně básnickými slovy,

že Francii teď čas nastává nový

a podobně tak. Papa odporoval,

a de Richebourg se dále rozpaloval

a tak se přeli. Rozuměla málo

jsem tomu všemu – tohle však se stalo:

řek Richebourg, krásno že žít v čase takém

a na mě patřil rozzářeným zrakem,

že pohled ten mi jel až ke dnu duše

a já mu rozuměla v sladké tuše.

(Už při whistu dnes prst můj jednou chopil

a políbil jej – potom oči sklopil,

falešně vynes, pot si utřel s čela –

a já v té chvíli také neviděla.)

Náměstí dole zahlučelo zase:

veliká řeka lidstva vlévala se

z ulice každé, křepčili a řvali

nějaké písně. Jeden proud pak z dáli

se přihnal divě, zvlášť byl zdraven křikem,

šli zpívajíce, v čele s kapelníkem,

jenž k pochodu takt dával rukou pravou

zdvihaje vidle – s nabodenou hlavou.

Já křikla, odskočila, v okamžení

mi bylo zle a matno do omdlení,

má voňavka mě pouze zachránila.

Jean přines zprávu, že ta hlava byla

Bastilly guvernera, Launayova.

Prý po dobytí střet se s lidem znova

a zabit byl. Můj papa při té zvěsti

se zachmuřil, prý nemůže být k štěstí,

když šelmy vrchu berou. Mluvil chvíli

o panu de Launay, muž byl prý milý,

guverner vzorný, šlechtic dokonalý,

do posledního dechu věrný králi,

jak jeho mrtvá hlava nyní svědčí.

Zas šli jsme k oknu. Řev byl stále větší

a rostlo nadšení té pusté masy.

Pochodně vzplály, hrdla výskala si –

pekelný rámus. Při tom několikrát

se de Richebourg svou rukou k mojí přikrad

a tisk ji něžně. Já též trochu jeho,

ne silněj, než tlak plátku růžového

by mohl dopadnutím způsobiti...

Byl u nás dlouho. Nesměl dříve jíti,

neb papa nedovolil, do té vřavy,

až k dvanácté. Muž celý, šlechtic pravý

je Richebourg... Zítra vysloví se snad.

Dík, bože, za den tento. Půjdu spat.