Z DENÍKU Mlle DE T... (3. 16. července 1789.)

Dnes vyslovil se. Řekl papa o mě

tak horoucně, tak srdečně a skromně,

že do pláče mi bylo. Papa němě

mu ruku podávaje hledl ke mně –

já vzlykla štěstím – bylo rozhodnuto.

Je ovšem nutno, přečkat bouři tuto,

pak za pohody, v čase bezemračném

své hnízdo sobě hezky stavět začnem.

A papa míní, že by Richebourg věru

měl vojenskou si zvolit karieru

a styky s dvorem, s jmeny slavných zvuků

chce záhy jemu dopomoci k pluku.

Můj Armand slouchal, potom za hovoru

jsem cítila však, že stát nechce k dvoru,

že služba taká není v jeho chuti

a vím, že už ho nikdo nepřinutí,

ba, zdá se, že svým srdcem cele patří

k těm šlechticům, již s národem se bratří,

či, jak dí papa, „čiší ideami,

jež světla pekel sila mezi námi;“

tím papa jistě Diderota míní

a Voltaira a Rousseaua a jak jiní

ti jmenují se – ovšem podotýkám,

že Armand řečí nenarazil nikam,

jen já tak vycítila, papa neví –

nač také vzbouzet marně jeho hněvy?

Já vím, že Armand za vším duší stojí,

je proto nadějí a vírou mojí

a to snad stačí... Matko boží věčná,

ať nad námi tvá milost nekonečná

bdí milostivě! Svatá nebes Panno,

to štěstí naše buď Ti odevzdáno,

rač prostřít nad ním ten svůj hvězdný plášť –

a k Armandovi budiž vlídna zvlášť!