Z DENÍKU Mlle DE T... (4. 17. července 1789.)

Teď seděli jsme s Richebourgem tak sami.

K večeru bylo. Slunce záclonami

se probíjelo rudě do salonu.

Tisk moji ruku. Líčil chvíli onu,

kdy padla Bastilla, měl nové zprávy,

a maloval ty rozlícené davy,

a střelbu a to všecko, jak tam bylo,

byl rozpálen a v očích až mu mžilo

pohnutím vnitřním – lid prý – jací reci!

a jásá takřka nad stavem těch „věcí“.

Nu, papa nebyl doma – díky bohu!

a já – co ubohá já více mohu,

než poslouchat? Já poslouchala tedy

a čekala... A teprv naposledy,

když odcházel, dal jedno políbení...

Oh, jaké malé máte pochopení,

vy muži, tužeb duše milující –

vždyť Bastillu tu a ty davy hřmící

a všecko to – – jak, mám to věru psát?

Ach, ano – moh si klidně ponechat

a jedno políbení ještě dát...

Je po půlnoci: papa v rozčilení

dnes přines zvěsti: princi urození,

Madame de Polignac a Broglie a více

vysoké šlechty prchlo za hranice.

A myslím, zřídka papa vztek měl větší,

řezavě mluvil, jakby bodal řečí –

a když mi vposled dobré noci přál,

zavzdychl těžce: Ubohý ten král...