Z DENÍKU Mlle DE T... (5. 20. července 1789.)

Den bezútěšný. Richebourg v noci včera

odejet musil. Se stran kolikera

sem došla zpráva, že se po venkově

lid sprostý bouří. Odjel k matce vdově

do Normandie. Lid ten všude vznícen

jsa Bastillou mní, řád že starý zřícen,

na zámky táhne, plení je a pálí

a vraždí šlechtu. V tom zvlášť neurvalý

prý vztek jest jeho. Richebourg chvěl se lehce

a bylo zřejmo, že snad ani nechce

věřiti všemu, což je dokázáno.

A papa hezky ostře řek, že ano,

že to jsou konce, když se koketuje

s tím hrubým živlem, který lid prý sluje.

Král na příklad prý zprávy o Bastille

se dověděl až za půlnoční chvíle,

a Liancourta ptal se rozespalý,

zda Paříž revoltuje proti králi

a když mu vévoda řek na to prudce:

„Sire, ne revolta, to je revoluce“ –

jen zív si, a zas ve spánek se hříže

řek, vojsko že teď nesmí do Paříže.

A vláda? Listu svému zakázala,

by o Bastille noticka se dala,

tak v Gazette do dnes zmínky o ní není

pro vtipkařů všech ovšem potěšení.

A papa tuší, že se cosi valí,

o čem se nesní vládě ani králi,

ba, že tu visí bouře v dusném vzduchu

a smutno, že sny velkých našich duchů

to hlásáno a dávno připraveno.

Vzduch k zalknutí a nebe zataženo

a elementů spousta na nás spadne,

jichž nikdo nečekal a neovládne – –

A papa horlil takto ještě dál,

však nikdo z nás mu neodpovídal.

Richebourg je v dáli... V duši mám jen žal

a pro slzy už nelze psát mi dál – –