Z DENÍKU Mlle DE T... (6. 23. července 1789.)

– tak zanedbávám vás, mé bílé listy!

A i ten dnešní nechám skoro čistý,

neb není psát co. Co by bylo nové,

už vlastně nyní také „starým“ slove –

shluk na ulici, rámus ve dne v noci,

vše jaksi bez rady a bez pomoci,

předměstí vylila se do Paříže

a žluté tváře, jichž jsi neznal blíže,

s výrazem strašným do očí ti civí –

hlad prý je všude, hlad je žene divý

i k vraždám zoufalým i k pomsty činům.

Tak Foulonovi, zeti, dvěma synům

pro lichvaření moukou proces krátký

byl udělán, jim hrdla do oprátky

a tak je vlekli trochu ulicemi,

zvěšeli na lucerny, strhli k zemi,

pak zuráželi výskajíce hlavy,

do krvavých úst nacpali jim trávy

a hlavy na tyč – s jásavým jdou křikem,

jak zahnán hlad by byl tím okamžikem.

A tak to chodí denně. Denně vrací

se totéž – ovšem s malou variací

obětných osob. Nic už není nové –

a tohle Armandovi „lidem“ slove!