Z DENÍKU VELKÉ ŽENY

„Má bohyně, můj anděle, má Světlá!“

tak zas mi psal dnes. Neměla ni číst

bych jeho řádků. Každý jeho list

jen vášní sálá, jež mu v srdci zkvetla

divokým mákem. Jak choť věrná měla

bych k muži jít a studem uzardělá

vše říci mu, neb zakázat si přísně

to šílenství, ty přísahy i písně –

vždyť také jej přec poutá svazek čistý –

a místo všeho přijímám dál listy

horoucí lásky, jež mi píše v taji,

a odpovídám. Pravda, v jeho žár

vždy liji chlad, vždy přidám výtek pár,

leč vzdát se ho, sil nemám. Po okraji

jdu propasti, jen krok, a v hloub se zřítím,

odvážně hraji se svým vlastním žitím,

svůj klid, své jméno, čest svou dávám v sázku,

a přece, v tvář mu popírajíc lásku,

jdu, musím jíti nad závratným srázem,

kde roste květ, jenž nedýchal mi dosud

v mém žití, které divný spoutal osud

konvenčním svazkem, v němž to studí mrazem.

Je hříchem to snad? Ano, hříchem je-li,

když ptáci dva, jimž na zemi je těsně,

mžik dají spolu vlet se k nebi smělý,

na chvíli zasní o nové se vesně,

a potom každý s tichou resignací

se na zemi v svá hnízda zase vrací.

Ne, duší styk svět nikdy nepochopil,

znak hanby by mně vpálil, v kal mne ztopil,

a muž? Je dobrý, nes’ by ránu strašně.

Jít musím pevně, v předstíraném chladu

dál ulívat ten plamen jeho vášně;

snad pozvolna se v tiché teplo změní,

svět, přísný soudce, neshledá v něm zradu,

a sladká bude práce v něm i snění.

Ký v duši vír, když na lože se kladu!

Jít nechtěl jiných vyšlapanou stezkou,

zpěv nový zapěl, k metám vyšším tihl,

a vysmáli se jemu, kal ho stihl,

a on jak Mojžíš třískl svatou deskou,

svou lyru rozbil, rozerván a zkyslý,

svou peruť třísní, opíjí své smysly,

šat odraný, se blátem ulic vláčí

a směje se, neb v duši je mu k pláči,

a v loktech hanby zapomnění hledá.

I mne teď viní z chladu, vím, ó, běda!

Naň myslím jenom, vidím ho, jak v hoři

se ubíjí a klesá v náruč všedna,

leč i v té chmuře, jež ho svírá bědná,

genia hvězda na čele mu hoří.

Pro ni jej spasím, spasiti jej musím

národu, lidstvu. Víru v sebe zkusím

zas vdechnouti mu, zvednu jeho duši,

očistím z prachu, ranám najdu zřídla

a k rozletu mu nová připnu křídla,

že povznese se nad vším, co ho kruší.

Z mdlob burcovat ho budu, až se zbudí

zas k práci, počne poklady, jež v hrudi

své skryty nosí, vynášet zas vzhůru.

Nedám mu klidu, planým snům se oddat,

jej výtkami štvát budu, smíchem bodat

vždy výš, vždy výš, až k hvězdám, do azuru.

Zval andělem mne. Nuže, meč svůj tasím.

Já musím spasit jej, a já ho spasím.

To může jenom žena, jež je čistá

a věří v něho. A já věřím cele.

Teď nedbám na to již, co svět mi chystá,

jdu zase pevně, netápu již v šeru,

do očí všech se zase dívám směle

a políbení chotě s klidem beru.

Již dařilo se krásně moje dílo,

s ním samým v zápas vešla jsem a tuhý,

a teď se k pádu vše zas naklonilo,

co vystavěno. Klesl v bídu, dluhy

a pro ně jít má, běda, do vězení.

Můj Bože, Bože! Což už spásy není?

Má vyjít z pout zas trpčí nežli dříve

a rozerván tím celým světa řádem,

pak ještě hloub v svém věku klesat mladém

a znovu šílit v bolesti své divé?

Zda nemělo by pálit ženy zlato

na rukou, uších, když on, pěvec boží,

jenž v duši nosí skvostů přebohato,

svou hlavu složit v trní má a v hloží?

Vnuknutí nebes! Krásnou jehlici

mám ve svém stolku a v ní zářící

démanty velké... Prodám je a vsadit

dám falešné... a pošlu... ano, ano,

i jemu tajně! Nyní nesmím zradit

přátelství svého! Kéž už vykonáno!

Muž našel jeho listy. Konec všemu!

Poslední lístek napsala jsem jemu:

„Buď sbohem a buď šťastnější, než já jsem!“

a teď bych měla kajícným snad hlasem

nad sebou plakat, provinilé dítě,

neb výčitek se na sta hrne na mne,

a klevet, pomluv rozpřádá své sítě,

můj zlehčuje se každý krok i snaha,

vše zrádné bylo, ošemetné, klamné,

a stojím jako na pranýři nahá,

co pohled žen, jež cudny tak a ctnostny,

mne bodá na krev špičatými ostny.

A nepláču nic – necítím se vinnou.

Jsem čista, jejich nedotčena špínou,

a nelituji ničeho. V sad ztmělý

jsem vešla cizí při měsíčním lesku

a slavíka tam naslouchala stesku,

jenž lkal jej pro mne. To ten hřích můj celý!

A já mu žehnám za cit mocný, vřelý,

jejž poznala jsem. Která žena světa

by litovala, nechť i potom kleta,

když velký duch k ní jedenkrát se skloní,

jí v ohni, jenž sta jisker živých metá,

se zjeví, hvězda lesku nádherného,

a bohatství své celé rozstře pro ni,

a ona smí mžik řídit dráhu jeho?

Jen jednoho mi líto. Poranila

jsem velkou družku stejně kdysi sama,

než dohrála to smutné žití drama...

Boženo, odpusť – odpust', duše milá!

Po dlouhých letech zřela jsem ho zas.

Šel parkem, kam si ráda v létě vyjdu,

šel zvolna, těžce, churav dlouhý čas,

on velký, slavný, miláček teď lidu.

Mne neviděl, já patřila však za ním,

na lávce sedíc, nežli minul roh.

Kol šeptali si jméno jeho, hoch

jej ukazoval hochu, smekal mnohý,

a úsměv na rtech dívkám zkvet’ a paním.

Sám žitím šel, v tvář vichr bil mu strohý,

trn mnohý zaryl do jeho se čela;

zřel, lehčej laur jak na hlavy rvou jiní,

co jemu ve vous padalo jen jíní –

a přece dostoup’, kde jsem zřít ho chtěla.

Mně zdálo se, že slunce před kročeje

mu sype zlatý květ. A v prsou hřeje

mne tichá radost, jak tu sedím zšedlá,

že chvíli já to byla, jež ho vedla

v tu jeho výš, a co jsem o něm snila,

se splnilo. Ba zdá se mi v té chvíli,

že nade vše to, co z mé vzešlo síly,

a proti tomu nic má všecka díla.

Vždy z trnů ženy růže zkvetou svěží!

Co na tom, že teď ve skříni mé leží

šperk s kameny bez záře blýskotavé,

když démanty, jež on dal lidu svému –

ó, ve vzpomínkách znovu žehnám jemu! –

tak veliké jsou, zářící a pravé!