Z DENNÍKU ASKETY (I.)

Mé srdce stráň jest pustá, kamenitá –

leč tam přec v skalách jeden kvítek malý,

jej nemohly přec zdusit moje žaly...

Jak v duše hloubi roste, voní, zkvítá!

A z citů svatých mocné harmonie

přec jeden tón zní ducha mého šerem

jak hudba zvonů tichým svatvečerem,

a v duši mojí nesmrtelně žije.

Mé nitro spráhlo dávno na Saharu –

leč v palném písku pramínek zbyl jeden,

ten v trpké sny mé kouzlí mládí eden

a lesní chládek v myšlenkovém žáru.

Já bděním zhasil očí jiskry svaté,

já v tahy přísné smrt nakreslil postem –

leč přece radost bývá u mne hostem

a v sny mne zkájí čarovné a zlaté.

I svatých vášní žáry bleskojasné,

jež k velkým činům srdcem mladým chvěly,

juž lhostejnosti zhasly na popeli –

leč jedna jiskra nikdy neuhasne.

A darmo víra, darmo zákon volá:

Vyrvi ten květ a stav ten citu pramen,

ohluš ten tón a znič ten vášně plamen

a srdce tvé buď pustina jen holá!

Já nemohu! – Já klesám ve zápase,

já musím ctíti hlas, jenž mluví ke mně,

jenž z dálky, z blízka, jasně a zas temně

mi v lásce kyne: Člověkem buď zase!