Z DENNÍKU ASKETY (II.)

Když po půlnoci v zamyšlení dumné

se z říše zjevů ducha povzlet níží,

tu v myšlenek mých zrcadle se zhlíží

zjev tajemný a brzy stojí u mne.

A šepce ke mně: „Ty jsi hledal boha,

tvůj život celý trpká zkouška byla;

leč vyznej sám, jak pravda tobě milá,

kdy blíže jemu stála tvoje noha,

ó pověz jenom, kdy jsi byl mu bližší,

zda v klínu matky v děcka luzném snění,

či zde v samoty přísném uzavření,

kde srdce vzdech se novým vzdechem tiší?

Rci, k němu výš kdy srdce tvé se neslo,

zda v šeru háje, v drozda písni tklivé,

či v stínu této klenby zádumčivé,

kde „memento“ jest jedině tvé heslo?

Kdys líp jej tušil, vínek růží spjatý

kdy věnčil pohár a planoucí skráně,

či v noční době když ku chrámu bráně

ti v píseň sov zní vichr ledovatý?

A rájem nebes kdy se na tě smával

zda z chmurné malby, z rozhlodané lebky,

či z oněch očí, nad nimiž vlas hebký

před časem dávným s tvojím vlasem hrával?

Nač cizí s lidmi, cizím jsi též bohu?

Nač zavrhl jsi lidský pohled vlídný?

Či mníš, tvůj život žalostný a bídný

že vykouzlit můž rajské růže z hlohu?

Když temno sil jsi – jak chceš hvězdy žíti?

když plel jsi květy – jak smíš doufat v ráje?

Ó vrat se v život dřív, než umíraje

vyznáš, jak marným bylo tvoje žití!

Ač tekou slzy mé, ač rdím se v studu,

když rozvažuju tato slova děsná,

přec volno mi, jak budil bych se ze sna,

jak v slunce pravdy vznášel bych se z bludu.

Já chci zas žíti! Moje slzy kanou...

Snad budou ty mým nejkrásnějším činem,

snad ty mne smíří s minulosti stínem

a nad mým hrobem hvězdnou září zplanou!