Z DENNÍKU ASKETY (III.)

Kdys k večeru jsem dlouho v sadě bádal;

a jak nade mnou k lístku lístek v loubí,

tak myšlénka se s druhou v duši snoubí,

až s měsícem se spánek ke mně vkrádal.

A dávno co juž pohřešil jsem bolně,

tlum zjevů divných do kola se míhal,

jich němou hru zrak udivený stíhal

a v jejich sledy unest dal se volně.

Tu obrazy jsem v krátce rozeznával:

Zas mladík stál jsem žití na rozcestí,

v mé mladé hlavě sláva, krása, štěstí,

v mém bujném srdci bouřných citů nával.

A tenkráte juž v prvním srdce ruchu

nad bezúčelnou, tajnou žití bájí

jsem hledal mír, hned v luhu, v horách, v háji,

hned v umění, hned v přítelově duchu.

Však odevšad jsa pochybnostmi štvaný

nezkojen lásky blahodárnou mocí,

co nedal den, to urvat chtěl jsem noci

a místo léku jed jsem vlíval v rány.

Když jednou zas mne vášně plamen ničil,

tu octl jsem se před kláštera branou,

jenž tajemně v noc letní, hvězdotkanou

svých věží chmurných temný prapor vztýčil.

Jak město boží stavba ta se tměla,

po řimsách pestrých hvězdné svity hrály,

s nich sochy svatých tázati se zdály,

proč jejich klid má noha ruší smělá?

Co zrak můj kolem bloudil těkající,

ó bože, co tam za mříží se leskne?!...

Juž rozeznávám, jak jen měsíc bleskne,

tam stojí anděl bledých, vábných lící.

Vlas černý splývá nad průhlednou skrání,

to bůh sám ví, čím oko jeho dýchá,

to děcka sen, to pláň jezera tichá,

to hvězdný svit, to matky požehnání!

Hle anděl míru, po němž duch můj zmírá,

za nímž se nese každý cit a hnutí,

nuž za ním, za ním třeba v zahynutí!

Na bránu buším, ta se otevírá –

A vkročím. – Po zděch svity luny hrály...

a běžím chodbou ztemnělou a dlouhou,

a běžím hnaný bolestí a touhou –

leč každým krokem anděl mizí v dáli.

Jen temnem za ním bílý šat se kmitá.

Tu s koncem chodby zahrada se snoubí,

tam anděla zřím ve růžovém loubí,

jak zadumán z imortel věnce splítá.

I rychle za ním běžím do aleje

kol soch a kaplí, musím – musím k němu!

Co květy mně, co vlny vodojemu,

v jichž dumný pláč své stříbro měsíc leje?

A v chodeb stín zas noha má se šine.

Tu zavál šat... Zda teď svou tužbu zkojím?

Teď ještě krok – a v středu chrámu stojím,

a s oltáře mi bledý anděl kyne.

A náhle varhan akkord čarotklivý

můj výkřik zdusil, v to neznámé hlasy...

po mramorových sloupech luny jasy –

já nevěděl, zda mrtvý jsem či živý.

A na oltář se vrhnu ku anděli,

kol chví se stěny – oltář mizí v šeru,

dál v zoufalosti na stupně se deru,

kde v sloupech dýmu jeho šat se bělí.

Hle, za oltářem úzké pnou se schody,

tam anděl zmizel – dále za ním, za ním!

Nechť vzduch se třese hned ztajeným lkáním,

hned jak by hřměly padající vody.

Vždy výše, výše anděl spěje vzhůru...

Můj pospěch plaší sovy, netopýry.

Konečně světlo – kolem obzor širý

a zrak se ztrácí nebes do azuru...

Vidím, že stojím věže na pavlánu,

svět pode mnou tak daleký a malý,

hvězd oblouk výš tak smělý, neskonalý,

jak pojil by se na věčnosti bránu.

I dýchám umdlen vánek noci svěží,

zrak udiven se v šero noční topí...

Leč kde můj anděl? – Nikde po něm stopy,

kol němý stín jen pyramid a věží.

A polekán když kolem jsem se díval

a duch se ztrácel ve propasti bezdné,

tu jemným kouzlem na mne v záři hvězdné

výš na blankytu se anděl usmíval.

To on, to on! – Juž zmizel v modré dáli...

Tam tedy mír... leč kde jest k němu cesta?

Já jednu vím, a nechť i bůh mne trestá,

nechť věčné trýzně plameny mne pálí – –

On výše letěl – já poletím dolů!

Co život mi, v němž všechny růže svadly?

Vzplaň, myšlenko! – Krok jeden přes zábradlí

a konec bouřím, snům a všemu bolu!

A letím juž... Kol hlavy mé se blýská,

jak v moře padám v hromů burácení,

a živě cítím, kterak po kamení

má teče krev a hlava má se tříská.

A v bouři, zmatku, směsi neobsáhlé

šat anděla má mroucí ruka třímá,

v mé ucho trouba věčných soudů hřímá...

V to mlha kol – a já se vzbudil náhle.

Kol večer byl tak jemný a tak snivý,

ve větvích hrála. červánková zoře,

z aleje ztmělé zvonek volal k hoře

a z chrámu varhan zvuk zněl čarotklivý.

A v srdci mém tak volno a tak milo,

na růže zkvětlo mých bolestí hloží,

vím konečně, kde pravda a mír boží –

leč cesty k nim nenajde lidské dílo.

Vím, za hrobem že s nimi nás bůh spojí,

že práce ducha není marnou bájí;

bůh vyplní zvěst o ztraceném ráji,

to práce jeho... my hledejme svoji!