Z DENNÍKU ASKETY (IV.)

Po noci probděné mdlý dlouhým postem

jsem vyšel v pole – jaro bylo právě...

v květinách motýl, zlatá muška v trávě

a v srdcích lidských radost byla hostem.

Tu slzičky a zvonky nad skalami

se chlubily, co rosy do nich spadlo...

Ó pravdu máte, srdce moje zvadlo,

však za to hlava květe šedinami.

A podél cesty k lesu jabloň planá

se čerstvým sněhem mladých květů leskla,

slyš, po chvilkách si pěnička v nich steskla,

a zvon pěl z dálky první pozdrav rána.

Co po travinách rozsypala rosy

zde láska boží věčná, neobsáhlá –

Ó proč má duše na pustinu zprahlá

o jednu krůpěj bez naděje prosí?

Proč hluchý sad mi, proč jsou smutny lesy?

Ó rychle zpět! Ten jara dech mne dusí!

Mé slabé srdce vyznati se musí,

že závidím přírodě její plesy.

Závidím květu, že se v slunci houpá,

závidím vlně, že do dálky spěje,

závidím slunci, že se zlatem skvěje,

i vlašťovce, že křídlo v modru koupá.

Chci bouř a noc! – Leč kolem jaro pučí,

na skráň mou prší květy jabloňové,

můj hněv s mou kletbou tají v slzy nové,

div srdce mé se v píseň nerozzvučí.

V myšlenkách stojím, a mé nitro tuší,

že, kdo chce jaro v plné poznat kráse,

kdo po bohu a po přírodě ptá se,

dřív musí všecky ve své nosit duši!