Z DENNÍKU ASKETY (V.)

Dál bílá stezka v šerý háj se ztrácí,

ve výši skřivan jak myšlenka boží,

po lučinách se rolníků shon množí,

já kráčím kolem, žehnám jejich práci.

A vejdu v les. – Ó vítej, klenbo stinná!

Ať hymny tvojí šumný proud a plný

skonejší bouřné ducha mého vlny,

ať na minulost srdce zapomíná! –

Tu vedle cesty zřel jsem dítě malé,

hedbávné vlásky kolem bledých líček,

ten modrý zrak a nad ním stíny víček,

ten retů nach... Ó kouzlo neskonalé!

Tak vážně s květy ručky jeho hrály,

můj slyší krok a plaše hlavu zvedá,

jak planá růže zardí se tvář bledá,

a v oku tom se všecky ráje smály.

Já zastavil se. – Zmlkni, palná touho!

Já musil líbat čílko jeho bílé,

já musil v líček tahy prostomilé

se zahleděti dlouho, dlouho, dlouho!

Já líbal dítě – chvíle blaha sladká!

Tak bylo asi v ráji prvním lidem,

tak s vášně chvatem a hned s blaha klidem

své první dítko prvně líbá matka!

Ó dětská tváři, nevinnosti zřídlo,

ty zdroji míru, kniho věčných tajů!

Jen pohled v tebe, a juž kouzlem májů

vře, plá a květe, co v mé duši stydlo.

V mém nitru bouře, na mém čele vrásky

tvé úsměvy zas v poklid zkolébaly,

a rtové tvoji zase vylíbali

v mém chorém srdci paprsk věčné lásky.

Ó jak ho střehu! V noční dumné snění

v něm tvoje milá tvář se ke mně sklání,

jak hvězda lásky, anděl smilování,

jak úsměv blaha, slovo odpuštění!

Ó jistě kdyby v této dětské tváři

smrt dala mi své chladné políbení,

hned v ucho mé by znělo rájů pění

a duch by procít v nadpozemské záři!