Z DENNÍKU ASKETY (VI.)

Zde blaho více pro mne nerozkvěte,

ba modlitba, dřív balsám mojí duši,

i zvonu zvuk mne v myšlenkách mých ruší

a výčitkami nitro moje hněte.

A když se měsíc v moje okna vkrádá,

tu mním, že Kristus hrozí na mne s kříže,

že stěny cely mé se sunou blíže

a vysoký strop tiše na mne padá.

Jen jedno přání ještě před svým skonem!

Však nesplní se – marné pomyšlení! –

vždyť života číš přes kraj se mi pění

a srdce tluk jest pohřebním mně zvonem.

Mé srdce siré k smrti otrávené

tam snad by ještě znova ozdravělo,

kde Alpy vznáší královské své čelo

ve smělém vzdoru v nebe zachmuřené.

Kde větry vyjí, kde bystřice horlí,

kde lavina se v ledných slujích kryje,

tam, kol Bernarda posněžené šíje,

by myšlenky mé létaly jak orli!

Tam sněžných obrů dostoupil bych skráně

a zřel, jak planou červánkovým zlatem,

či jak své hlavy kryjí mlhy šatem

a v blescích září na oslavu Páně...

Tam slétaly by ke mně divné zjevy,

tam k srdci mému mluvily by hvězdy,

tam v bouři s duchy slavíval bych sjezdy

a duši skájel jejich čarozpěvy.

Tam blíže nebi skály na okřídlí

bych v život zíral, jeho stesk a zmatky,

tam naposled se vesnil v mladost zpátky

a opojil se božství prvozřídly...

Až jednou bratři bouřné po vichřici

by nalezli mne klečícího tiše,

tvář ozářená blažeností dýše,

však srdce ztuhlé – slza zmrzlá v líci...

Co z myšlenek a snů těch neumírá,

to každý nejlíp cítí v duši svojí –

Můj zpěv byl tón, jenž nelad v souzvuk pojí,

a růže, která věnec uzavírá.