Z DENNÍKU BÁSNÍKOVA. (I. KDY ŽE?)

Kdy že budeš hotov s všemi tóny

na strhaných strunách tvého srdce,

které kvílí, kvílí ustavičně?

Známe je už všecky po paměti,

ustaň přec již!

A já odpovídám:

Neznáte jich, jako já jich neznám.

Vizte v slunce záři deštnou krůpěj,

každou chvíli jak se v barvě mění,

nejen v barvě, ale i v svém tvaru.

Byla slza, v které duha hrála,

teď je kapka s matným leskem perly,

slunce zajde – bude tmy jen okem

v tmu se dívající pouze hlubší,

vždycky táž a vždycky zase jiná.

Tak mi nechte i mou smutnou píseň,

času bude dost, až slunce zajde,

až tmy okem já se budu dívat

v hlubší temno, v němž je Smrt i Žití.