Z DENNÍKU BÁSNÍKOVA. (II. VŠECKO.)

Všecko máme v posled ve své ruce,

jenom chtíti, jen se umět těšit!

Staré ihned zacelí se rány,

srdce buší, naděj – skřivan zpívá.

Jen v čas pravý najít pravé slovo,

jen je říci, jen je vyslechnouti!

a vše dobré bude, jako bylo.

Ale kdo chce? Kdo se umí těšit?

Kdo to pravé slovo v čas vždy najde?

A kdo dovede je vyslechnouti?

Ke všemu vždy třeba dvou je srdcí.

Jedno mluví – druhé neposlouchá,

jedno slyší – druhé jak hrob němé,

a přec všecko máme v svojí ruce.

Znáš přec chmurný verš ten Baudelairův?

Anděl nevěrci sáh pěstí v kštice.

Chceš být spasen? – A on pravil: Nechci!

Zde to vězí. Chtíti, to je všecko.

Chtěj, a bude zářit slunce tobě,

zpívat láska i jásati rozkoš,

ale dva vždy jedno musí chtíti!

Nechce jeden, vše se ve tmy halí,

všady noc a ty v ní smutný poutník.

Anděl třese kšticí tvou. – Zda slyšíš?

Všecko máme v posled v svojí ruce!