Z DENNÍKU BÁSNÍKOVA. (III. PŘIROVNÁNÍ.)

Jako do černé a chladné hlíny

vložíš zrno v samotu a ticho,

odejdeš – a vítr letí polem,

přijde tma, sníh padá a zem studí,

ale zrno zdánlivě jen dřímá,

brzy vzklíčí, pučí, raší divě,

strhne obal hlíny a je stonkem,

roste, sílí, stonek hoří květem,

a květ plody slibuje už příští:

Takto musíš pochovat své srdce,

vložiti je jako těžké zrno,

zahrabat je v samotu a ticho,

odejít a nechat řádit větry,

výsměch lidí, záští, pohrdání,

studit hlínu, lhostejnost a faleš,

padat sněhy, urážky a zlobu.

Však věř, brzy začne to v tvém srdci

klíčit, rašit, pučet, zelenat se,

brzy ono protrhne též hlínu,

písně magickým se zaskví květem,

písně, která plod i květ jest v jednom.

Mlčky proto zahrabej své srdce!