Z DENNÍKU SATANA. (I.)

Ba stárnu, stárnu! – Síla má se tratí

a k zemi klesá křídlo plamenné.

Co zbývá mi než klidně vzpomínati

na dobu slávy dávno ztracené?

Byl kdysi čas, kdy vše se hrůzou chvělo,

když zamračil jsem hrdé svoje čelo

a v hloubi oka krutý kmit se hněv.

U nohou mých se kladl blesk i hromy

a bídné lidstvo v oběť nosilo mi

svých dětí vřelou krev. –

Jak měkký vosk já žmolil jejich víru,

mé perutě se táhly po všemmíru

a všechen život vadl v stínu jich.

V ráj nevinnosti já se plížil hadem,

květ naděje jsem hubil v srdci mladém

a poroby dech vanul z prsou mých.

Tak mnohý národ bídně v prachu zmíral

pod mojí patou dlouhý, dlouhý věk,

svět celý ke mně jako k pánu zíral,

já řetěz kul a v těžká pouta svíral

i mužnou páž i peruť myšlenek.

Teď dýmem je ta moje sláva celá –

už lidem příliš pouta sevšedněla.