Z DENNÍKU SATANA. (II.)

Byl národ jeden velký slávou svojí

a hrdou skráň až v modro nebe pnul, –

však odvážil se, šílen, – se mnou k boji,

a proto zahynul! – –

Děl rolník v bázni: „Na horách se blýská,

ba, dnešní noci přijde bouřka zas.“ –

A v temné stíny tratila se víska

a v dálce zmíral smutný zvonu hlas.

Tu zahřmělo a země zaduněla,

nad klidnou vískou vstala záře skvělá

a v rudé moře kvapem vzrůstala.

A kolem táhly husté mužů davy,

jim nad hlavami mrak se černal tmavý,

to havranů se hejna slétala.

A ráno slunce vycházelo v krvi. –

To můj byl den, to pomsty záblesk prvý,

já proti bratrům rodné bratry ved.

Kol boje hluk a sten a plamen všady, –

zde ubíjel jsem celé jejich řady,

když slávu jich jsem ubít nedoved! –

Jak Perun mračný, bleskem oka hroze

s kalichem v rukou na válečném voze

stál vůdce, hrdý kmet.

Já volal k němu: „Slyš mne, muži smělý,

dnes padneš ty a padne lid tvůj celý

a nepozná ni hrobu jeho svět!“ –

„Já padnu, vím!“ on pevně odpovídal,

„však nezahyne nikdy národ ten,

on vstane z hrobky, by si kámen hlídal.“ –

V tom padl mrtev, střelou zasažen. – –

A muž ten lhal! – Já zdrtil patou svojí

ten pyšný národ, plný odvahy,

já děti štval jsem proti otcům k boji

a přátely jsem měnil ve vrahy.

Dnes bojoval jsem s tváří nezakrytou

a zítra opět lstí se odíval,

dnes dragonem a zítra jesuitou

jsem kořeny mu zvolna podrýval. –

A kořisť má! – Toť věru na Polabí

po mužích činu zbyly jenom baby!