Z DENNÍKU SATANA. (III.)

Nad černým lesem volal havran lačný

a čelo cáře pokrylo se mračny.

To nerozlét se havran nocí tmavou,

kořisti žádné v poli nezočil,

to na koně, jenž bujně házel hlavou,

cář Guidon vyskočil

a po stepi, kde mlha valila se,

jak bouře letěl kloně hlavu svou. –

Jdi z cesty jemu, dítě zlatovlasé,

chraň tváří květ i duši nevinnou!

Noc byla temná. – Tmavorudým svitem

jen jiskry plály koně pod kopytem

a v ticho stepí duněl jeho cval.

V tom kůň se vzepjal pokryt bílou pěnou –

zřel Guidon do tmy s tváří udivenou,

kmet stříbrovlasý před ním náhle vstal.

„Ó pane!“ děl, „ty slunce naší země,

jsem zubožený, chudý národ tvůj!

Slyš prosby mé a milostiv buď ke mně!“

Cář Guidon hněvem uzarděl se temně:

„Pryč, starče, pryč, než stihne hněv tě můj!“

Kmet zlatou uzdu v suché pojal dlaně:

„Ne, dříve pokud svých jsi nespasil!“

„Nuž prosekám se věru ostřím zbraně!“

vzkřik Guidon cář a ocel vytasil.

Oř letěl v dálku zápach krve cítě. –

Na křivé šavli krev se černala

a zaťatá, hle, v uzdu křečovitě

se suchá ruka starce houpala.

A nad krajinou, zahalenou mračny,

zároveň se mnou kroužil havran lačný.