Z DENNÍKU SATANA. (IV.)

Sníh napad’ v noci do klášterních sadů. –

Když ráno opat, hladě sobě bradu,

se na rorate plížil pomálu,

já do zahrady vedl kroky jeho

a na koberci sněhu bělostného

jsem ukázal mu stopy sandálů.

„Hle, jak se k vratům šlépěje ty vinou!“

jsem pošeptal mu smíchem sípaje,

„rač guardiánu udat cestu jinou,

zde tato věru nejde do ráje! –

Sklop jenom k zemi šedou hlavu svoji

a pohleď dobře, – tato stopa dvojí

jak podle zdi se táhne ke sklepu.

To páter Cyril, obraz cnosti vřelé,

šel s fráterem chtě krví spasitele

se napojiti zrovna u čepu. –

Hle, nová stopa, – vidíš, pane milý?

Tři otcové se včera umluvili,

že do altánku půjdou žalmy pět.

Šel napřed Jan a druzí jdouce k bohu

pak do šlépějí jeho kladli nohu,

by nepoznal jich stopy hříšný svět.

Nuž, následuj ten dobrý příklad, pane,

a pobožnosť jich oknem pozoruj.

Hle, na krbu tam ještě oheň plane,

to hoří desky z bible otrhané

a mezi nimi vlastní sandál tvůj!

Jen pohleď dál a nezakrývej líce!

Na stole džbán a střepy ze sklenice,

tři tabatěrky suché na dno již

a zasypané karet pestrým květem

tam v koutku tichém zhrdající světem

své bratry v Kristu dřímat uvidíš!“