Z denníku zemřelého básníka.

Dnes po letech zas táhne duší mou to

jak ptačí zpěv a je mi tak, jak náhle

by štěstí paprsk hřál mé nitro zprahlé,

a jak by duch můj staré ztřásal pouto.

A dívám se v ten zašlý život dlouhý...

Zas dítě jsem, jež bez bázně se dívá

tím okem čistým, jak to dětství splývá

s tím tlumným mořem nekonečné touhy.

V tom prahu dětství chvěji se své o sny,

jak tušil bych... Však celá zem tak tichá,

z těch tmavých lesů věčné jaro dýchá

a láskou kyne zkvetlý pažit rosný.

A zdá se mi, že kdos se shýbá ke mně,

a zdá se mi, že znícených těch skrání

ovívá sladkým dechem požehnání

a „básníkem buď!“ vánkem šepce jemně.

„Buď básníkem!“ – Co chvějí se ty háje?

„Buď básníkem!“ – Co vlna zpěvem zurčí? –

A já šel v svět, a myšlénka ta tvůrčí

ta se mnou šla a všechna, všechna má je!

Ó básník, básník! – A já pouze zpíval,

jak ptáče z jara v zkvetlém zpívá keři,

tak ze srdce, jež miluje a věří,

jímž z krásy číše víno snů jsem píval.

A já pěl mladou, čistou lásku svoji,

své Růže krásu, tklivý úsměv její,

i záři hvězd v tom božském obličeji,

jejž prvně zlíbat ret se chví a bojí.

A já pěl tiché, svaté svoje štěstí –

i lidu svého pěl jsem bídu žhavou.

A já pěl písně, jako pustou hlavou

kdy výkřik zní a jako pouto chřestí.

A píseň má jak bědnou zemí létla,

tu vínkem tkla se krvavého čela,

tu náhle bouří, hromem zahučela,

leč všude nesla nadšení a světla.

A národ vstal. On nesměl zahynouti!

Leč, on kdy v lepší probouzel se žití,

má hlava zvolna zimu stáří cítí,

já cítil se už u cíle své pouti...

A poprv dnes, tak sám a k smrti zmdlený

jsem přemýšlel, co tento život dal mi...

Trn odříkání v suchou snítku palmy

a bídy hloží v laur ten poblácený.

Já k vůli lidu zapomněl sám sebe,

snů o svém štěstí... a teď stáří zima

kol dýše mráz, má mrtvá láska dřímá

a odříkání srdce moje zebe.

A když jsem hynul, za kus chleba prose,

za trochu lásky – a kdy mřel jsem hladem,

tu náhle zas jak tehdá v srdci mladém

mně slávy, slávy, slávy zastesklo se.

Mně líto bylo, že mi nedopřáno

z té číše slávy žhoucím retem píti,

mně líto bylo, dřív že prchne žití,

i mně než slávy zaskvěje se ráno.

Až z nemocnice vynesou mne jednou,

zda básníka se rozpomene kdosi,

jak celý národ ve své duši nosí? –

Leč u nás?... Sotva. Spíše kámen zvednou.

Leč přec, ač mrtev, dočkal jsem se slávy,

jak celý národ kol mé rakve kráčí,

ne v zoufání sic a ne v němém pláči,

leč v oku žár a hrdě vzhůru hlavy.

A to je tak: za práce život celý

když básník jenom nemá slova díků,

já stal se aspoň kmánem granátníků

a s pohřbem mým jsem čekal na neděli.

V té hodnosti pak zasvitla mi sláva;

když bez ní básník, básník umřít musí –

neb lid, jak známo, chodí na funusy,

kde turecký jej buben očekává.