Z dětských vzpomínek.

Když zřím, jak bavíte se v kruhu dam,

jich prohlížíte účes, nové šaty,

do kouzla vzpomínek se zahloubám,

jež mysli naše jako řetěz zlatý

svou čarodějnou mocí drží spjaty:

sním o vás rád jda cestou žití sám.

To dávno již, kdy vaše postať malá

jak andílek, v němž na sta diblíků,

se na kolenou mojich houpávala

sled černých jahod majíc na rtíku;

já čítal s vámi v školním slabikáři

a líbal květ těch dětsky svěžích tváří.

A nyní v dámu dorostla jste vnadnou,

jste odměřenou v řeči, ke mně chladnou,

svůj úsměv vážíte jak démant draze

a hrdě přijímáte poklon frase.

Má řeč se do vzpomínek neosmělí,

vždyť vím, že jakás propasť nás již dělí!