Z dílny. (II.)

Jak mořská houba jesti lidská duše,

vše vssaje silou nových dojmů v sebe,

vše novým dojmem stisknuto zas pouští.

Věř, není západu ni vzchodu slunce,

hoch zažil je a muž po letech dlouhých,

ač neví o tom, těží z všeho teprv.

A není zjevů v přírodě neb srdci,

jichž nevpila by lačnou porou duše.

Než k života zenitu dospějeme,

je houba plna, sebe slabší náraz

a dojem sebe menší z venčí stačí,

by citů perlami jen zacrčela...

Tíž jde to pozděj – pak to kape pouze,

ba v posled silnou pěstí musí osud

tu houbu zdrtit. Vidíš, kterak roní

své slední kapky? – Ale krev jde s nimi.