Z DÍLNY UMĚLCE.

V dílně svojí s kusem hlíny

tvoří sochař celý svět,

mačká v tvar ji stále jiný,

světla padnou v to a stíny,

prstů harmonický hnět

jak to skládá, jak to taví,

hříčka chvíli mistra baví –

znechucen ji vrhne zpět.

Oč jsme lepší, kteří slovem

vesmír chceme zachytit,

mramorem co nelze, kovem,

ve útvaru stále novém

v slova plachý zvuk chcem vlít.

Marná práce! Hmoty vzdory,

velké touhy, sny a vzory,

každý atom volá: Žít!

Kdo ví, kdy ta chvíle pravá?

Tato kmitne se jak blesk.

Tvrdá hmota hned se vzdává,

myšlenka jest láva žhavá,

vryta v mramor věčných desk.

To dar boží, okamžiku,

chytit jej – to moře díků,

propásti jej – věčný stesk!