Z dílny.

Již blízko ku večeru.

Jen plamen výhně výše šlehne v šeru

a oblouk kladiv bleskne z dýmu, z páry;

a v rámci jisker, v lesku rudé záře

se časem kmitnou pracovníků tváře,

ty bledé, choré. – Leč dnes smíchem planou,

jenž rozléhá se za každičkou ranou,

a pustý řev a drsné tóny písní

se k radosti dnes v pestrý nápěv tísní.

Jen dělník jeden nahrbený, starý,

dál tiše jako stroj v prut žhavý buší,

jak osud od kolébky v lidskou duši.

Leč co jim po něm? Džbánek nad hlavy

a k zemi s kladivy! Ženichu na zdraví

ať cvaknou těžká víka,

a bílá pěna nechť až k výhni stříká! –

„Tak šťasten buď“ a druh na čapce s květem

všem potřás rukou zmozolenou:

„„Já připíjím zas vašim dětem!““

„A ty buď šťasten se svou ženou!“

Leč kmet ten bušil dál, když všichni výskli,

jen v tváři zrud’, jak pohled na ně,

až šediny mu padly v skráně

a pěstě pevněj’ nástroj stiskly.

V tom přistoup’ k němu jeden z chasy,

ten ženicha za ruku ved’:

„Nuž promiňte...“ a hladil starci vlasy, –

leč ten – k nim nepohled’. –

„Tak aspoň popatřte mu do tváří,

když nechcete mu dát již požehnání,

ať klidně klekne zítra k oltáři.“

Však stařec nehnul svalem ani,

jen ze všech sil jak o překot

tyč prodlužoval v hrot

a kladivem takt k slovům dával:

„„Již tomu dlouho, co jsem požehnával,

a dosud mne to na šedinách pálí,

když ty a dcera má jste v chatrči mé stáli.

Noc před tím lkal a klnul jsem ti skrytě,

leč ráno děl jsem: ‚Milujte své dítě!‘

Tys přísahal. – Nu, byl jsem také mlád,

a prominul ti rád...

Byl květem bílým ten váš diblík malý,

ten skrovný růvek dávno zavátý,

v nějž andílka jste toho pochovali...

Tys’ dceři mé pak koupil – dukáty

a odešel’s když jsme tak chudi byli...

Já sám pak proplakal s ní mnohou chvíli,

až postál jsem nad její lící sinou...

Však ty’s – již hýřil s jinou!““

Tu mladík neztajil víc cit.

Byl bled a žehlo ho to v skráni:

„Já musím mít tvé požehnání,

chci nahradit, chci zaplatit!“

Však stařec potřás hlavou bílou

a v tváři zrud’. Pak vší svou silou

tyč žhavou pozved’ druha přeměřiv.

Však pustil ji jak by se znavil

a k ženichovi temně pravil:

„„Buď dále živ!

A s kytkou ze hřbitova za vestou

jdi za svou nevěstou! –

Na synka tvého hrobě bez kvítí,

by mohly děti tvé se za tě modliti!““