Z DIVANU OMAROVA. (II. (Sedm rájů.))

Sedm rájů věřícího čeká, učil Mohamed.

Jak jsem strh jí s tváře závoj, na první jsem věřil hned.

A když líčko jsem jí zlíbal, jež se začlo broskví rdít,

děl jsem, Allah! rozkošný tak druhý ráj tvůj musí být!

A když s ramen sjela říza a přes ňadra pomalu,

jistě třetí ráj tak svítí, děl jsem, leskem opálu.

A svou skloniv horkou hlavu na květ oněch leknínů,

v čtvrtém ráji není lépe rajských palem ve stínu.

Dolů, řízo! Kynou boky a za nimi lůna číš,

Křesťane! Rci: Allah velký! a v ráj pátý uvěříš!

Váháš ještě? Strhni k sobě toto tělo stkané z hvězd,

a rci v pravdu usvědčený: Věru, šestý ráj to jest!

Když však sama bez volání nahá tobě klesne v klín,

ráj to sedmý, nejsi člověk, Allaha jsi pravý syn!