Z DOB „WERTHER’S LEIDEN“.

Je v černém rámci krajina:

Způsobné slunce zhasíná

půl ponořeno pod obzor

za řadou mírných vlídných hor.

V zeleni skoro stopena

ves, právě čistě bílená,

sní v idylickém ztrnutí

pozvedši jaksi z nesměla

věž cinobrovou kostela

do růžového klenutí.

A v předu v syté zeleni

si hoví v ladném skupení

sbor ovcí v posách vybraných,

klid padá na ně, klid jde z nich,

a roun jich bílé kučery

jsou pravidelně krouženy,

jakoby právě páleny

umnými byly frizéry.

A strom tam stojí, velikán,

jenž prostřel nad ten klidný lán

pozorně v šíř svých snětí tlum.

A pod ním, plný zbožných dum

dlí pastýř: hlava odkryta

a vlas, jenž stříbrem prokmitá,

je pevně sčesán ku skráni;

nad svoji hůl se naklání

v modlitbě tiché dojaté,

má na ní ruce sepjaté.

Za pánem leží šedý pes;

špičatý čenich jeho kles

na tlapky k předu vztažené,

je tich, má uši sklopené

a jeho moudrý zrak ti dí,

jak němá tvář ta dobře ví,

že v dálné vísce vyzvání

lahodný zvonek klekání...