Z DOB ZAŠLÝCH.*)

Na stupně usedám, jež halí mech,

a hledím dolů do zpustlého sadu.

Dob dávno zašlých tajuplný dech

skráň ovívá, již v ruku snivě kladu;

zvuk vody, jež se kalným proudem sklání

v omšený mramor, zní jak tiché štkání

a důlky steré, jež se kolem jeví

ve stupních starých, v kamenné jich mříži,

mně v duši kouzlí sterou nožku děví

a steré bílé ručky půvab svíží.

Zřím dívky, paní v šatě pestroskvělém,

zřím statné muže, kterým s šíjí vlaje

plášť hedbávný, jimž nade pyšným čelem

vlá zdoba per klobouků přes okraje;

zřím hrdé zástupy, jež s leskem, šumem

tu v párech šeptavých, tu hlasným tlumem

po stupních těchto spějou k růžím sadu,

neb vzhůru k číším v pyšném letohradu;

tu pod živůtek zlatý lásky bůže

v nejedno srdce toužebné se vkrádá

a šepotem ret schůzi tajnou spřádá,

až luny svit se skloní v sadu růže...

Kam poděly se hrdé postavy

v nádherném kroji zapadlého věku?

Kam bujný šum? Taj lásky šeptavý?

Kam tolik lesku, rozkoše a vděku?

Nic nezbylo, než vlhké kamení,

mech na něm, stopy kroků tisícerých,

nic nežli snílka tiché vzpomnění,

jenž se zpustlého parku chodeb šerých

sem zabloudil a na skloněné skráni

ucítil minulosti tajné vlání.