Z DOPISŮ. (III.)

.....ano, zítra tomu bude rok,

rok celý, jako moře, jako tisíc let,

co byl jsem Vámi odsouzen a bez viny.

Jak hluboko se do duše vryl onen den,

ten pustý večer listopadu pod mrakem,

kde vichr žluté listí zmítal v povětří

a svítilny jím hasly téměř docela.

Mou duši zlomenou jste zřela beze slov,

však vycítila, jak to uvnitř bouří, vře,

a v domněnce (promiňte ironii mou),

že působívá někdy dobře reakce,

v to mračno vrhala jste smíchu paprsek

a zapomněla (v dobrém jinak úmyslu),

že jsme-li ve tmě, bolí v oči světlo též.

Však proč to píši Vám, že tomu dnes je rok? –

Co rok, co roků víc, vše bude stejné zas,

až ještě několikrát listí sežloutne

a podobný zas přijde večer bouřlivý.

Vy nad kolébkou sklánět budete svou šíj –

já ve vichru tom jistě bloudit budu sám

a naslouchat, zda něco zpět mi vrátí zas

z těch slov, jež tehdy odvál v temnou dálku pryč.

Rok zítra tedy – – nechci více říci dnes,

jen: zítra lépe bavte se, než před rokem.