Z DRAMATU NERVOSY.

Mhavý den, sychravý:

v nitru mém tak –

v bludných snech churaví

duch můj i zrak.

Tu náhle se mi otevírá

zem tichá, plná bílých zdob,

až v duši mou z nich svítá víra –

leč zrak mi praví: To je hrob!

Mhavý den, mrazu pln.

Mne pálí skráň:

schladím žár proudem vln,

staň se, co staň!

Ó léku vlny! tělo dí mi –

však mysl v děs až vzbouřena:

Co tady hledáš činy svými,

je smrti pouhá ozvěna.

V parném dnu zář a květ –

v zraku mém též,

řkoucím: Hle, pravdy svět!

Duch: Je to lež!

A sluncem, pestrem oslněný,

zrak ztrácí se mi do nebes –

duch skryl však tělo v země pleny:

Jen v nich ti kyne život dnes!

Mrtvý den, bez dumy –

tak i já hluch:

nic mi říc’ neumí

zrak ani duch!

Což spásy není v činu žádném,

že před smrtí to nezmění?!...

Tak potácím se den tu za dnem,

až noc mne svádí k šílení.

Ó slzy z rubínů, jež stále tekly pro mne,

a srdce horoucí, jež v mé se vdechnout ždálo,

když jsem šel malátný po cestě krkolomné

prost žití posily a naděje tak málo!

Když krok můj matným byl a mysl v závrati:

vždy náruč ženy mé mně hebkou byla berlou,

a pohled, úsměv, hlas přesladkých písní perlou,

jež v noc mé duše zář dovedla sálati...

Tu z blízka v poušti té, jíž bloudím řadu roků,

zřím ve snu zázrakem se vznášet obraz Krista

nad prostou studánkou, jež zdrojem svým a v toku

zní ke mně křísivém a nad azur je čista.

Jak žitím ovanut, jež dýše z kolíbek,

jsem rosu z květu věd ssál v prsa ze studánky:

lék v duši svou i zrak, klid v horečné své spánky –

až zdraví na rtech svých dnes cítím polibek!!

Vracím se do prósy,

v života ruch,

z dramatu nervosy,

v němž zmírá duch.