„Z DUŠEVNÍ DÍLNY“.

– – dejte, prosím, nám pro první číslo

aspoň hrstku vzácných svojich jisker,

by v nich bylo celé naše chtění –

tak mi píší často redaktoři,

duše prostodušné, z dálné vlasti.

Byl jsem pozván kdesi. Paní domu

dala vzpláti kuchyni své slávou,

rýnská réva perlila se v číších,

modrý cigar dým se krouže voněl.

Paní domu živě vyprávějíc

zmínila se jako mimochodem

o Granadě, o španělských nocích,

ženách krasavicích, hrdých mužích,

o lahodě řeči hidalgů těch –

tu jsem s povinným vpad překvapením:

– Ah, vy znáte řeč tu? Závidím vám! –

Hostitel můj odfouk spokojeně

oblak dýmu: – Nu, tak promluv něco,

řekni honem něco španělského! –

Paní zarazila, zarděla se:

– Jaký nápad! Vyhrknout tak na mě:

promluv něco! Vám je cizí řeč ta,

a ty řekneš náhle: promluv něco! –

A tak k smíchu jí to rázem bylo,

že se ani stišit nedovedla.

Pán však v chvilce na to řekl znova,

(cítil jsem, že rád by se byl blyskl

španělštinou svojí polovice):

– Nu, tak aspoň větu jednu řekni! –

Paní dala do smíchu se znovu:

– Blázínek jsi – řekla správně česky.

– Blázínek jsi – smála se mu dále...

– Napište nám pro to první číslo! –

píší prostodušní redaktoři

z dálné vlasti...

Kdybych smát se uměl,

jak se smála tenkrát ona paní

(kdyby velké modré zvonky v lese

mohly zvonit, zněly by tím smíchem)

řekl bych jim: – Blázínci jste všichni –

řekl bych tak, smál bych se tak k tomu,

(při tom smíchu by to nebolelo).

Takto píši, mrzutý jsa patron,

jenž už dávno odvykl se smáti:

– Drahý pane, království mi dejte,

nesvedu vám řádky na komando;

nevykřešu ani jiskry z duše,

právě proto, že jste řekl: vykřeš.

Nejsem vládcem veršů svojich, pane,

ba, mé verše jsou tak zlomyslné,

že když přál bych si jich – nepřijdou mi,

a když klid chci míti – hrnou se mi

hlavou, duší, jazykem a prsty,

že mi bývá, redaktore drahý,

jak bych si byl lehl v mraveniště –

volej však je, verš se neukáže,

bědný pán jsem čeledi té bídné. –