Z ÓDY ČLOVĚKA.

Muž v plné síle neguji soucit lidský,

zpívám despekt almužně, křesťanství, altruismu,

jsem dělník duševní, má práce krev a život,

maximum existenční chci však za mzdu,

práce šlechtic mzdy jistotu cením, ne dar honorářů, hnus remunerací.

Chci světlou dílnu mít a k práci vzduchu

a temperaturu nahotám těla vhodnou,

neakcentuji chléb již, ducha žízeň,

zastávám právo proti zákonu, moci.

Kulturní věku píši historii,

mé nadšení splynulo s kriticismem,

mám radost z proporcí, důkazů krásy,

z arithmetické prostoty a lidské účelnosti,

z přirozenosti člověčí, z rozumu chladu a mozku,

z hrdého osamocení našeho v kosmu

na melancholické planetě zrodivší snad náhodou život;

na slávu stačí mně s jedincem srozumění.

Lži, minulé podmínce kultury lidské kvituji bylost,

ne byzantinism pravdy, jen nahoty propaguji chlípnost,

mně není poesie afrodisiakem a pornografií,

za inspiraci mám přesnost, za tajemnou touhu mám vůli.

Nepopírám neznámé, aesthet jsa analysuji

strukturu psychologie ballad, legend citů, věd mythů,

demokrat popírám hierarchii duchů,

vnímám monism sil a pudu a citu a intellektu,

mně patrný kontakt částic hmoty atomů menších

ve škále od nevědomého přes podvědomé až k nadvědomému,

potence náboženské jsem spiritualisoval v cogitantismus,

chápu jednotnost tušení, filosofie, poesie a radosti hudby.

Odhodnocuji ceremoniell allegorií a symbolik anthropomorfismů,

eliminuji z interjekcí muk lidských terminy ledové lyriky,

z prasíly pohlaví, rythmu vyvozuji ethiku rozkoše,

konstantní rozkoše, abstrahované z nervosity v ideje,

mimo illusorní frivolitu tvarů formuluji nirvanní krásu věčna.

Číslo je obraz, tvar geometrický symbol,

a to je základ mé dnes aesthetiky.

Jsou básně hodny prvek, motor, operace.

Já mechanismu porozuměl kráse,

zřím jednoduchou krásu šroubu a život automatu.

Mou pýchou sebepřekonání celé.

Mým idealem velepíseň štěstí.

Můj názor básní, báseň má můj názor.

Smrt řešení, na které vždy dost času.

Já nejsem kněz a prorok, jich však větší,

já srdce vychoval v nutnosti disciplině.

já práce pořádku je lásce naučil,

na místě piety – a osud ovládati.

Plán práce mé a denní rozvrh hodin

mou volností a bezpečím mých svobod,

můj fanatism ztuhl v solidaritu,

a není umění života nad umění.

Svět plný zázraků a divů, neznámého,

já analysuji však tajemno a tvořím

socialism volný z egoismu v mezích svobody jáství,

všech pro všechny chci rozvoj energií.

Já znehodnotil si všechno a nové si hodnoty tvořím,

své všechno dobyl jsem svou vlastní silou a prací.

Z mé nenávisti tolerantní jistota zbyla,

mathematická, blízká zapomnění.

Člověka sílu poznav grandiosní

zpívám pohanství dneška, kult studia, techniky, vědy

a chvílím únavy pravím: je věčný pokrok a vývoj.

Relativní si uvědomuji hodnotu záporu, kladu,

chápu kontinuitu věcí a jednotnost potencí lidských a síly,

brutalitu přirozenosti morálkou etikety mírním,

precisovati si snažím legalnost, humanitu.

Miluji stručnost telegramů, jasnost písma na psacím stroji.

Nepřítel mrtvého, byť duševního jsem kapitálu.

Já člověk jsem a v tom je moje síla,

v úsměvu tichém veliký můj pokrok,

vím, není tragického mimo omyl,

v svém vývoji potence nové hledám.

A diagramů, strojů vidím krásu,

má mravnost zákon, číslo, realita.

Logickým stejně blázen, mudřec, dítě,

umění práce je a výchova a počet,

hrou všechny pojmy onomatopoií,

a příčinnost jest smysl hvězdy země,

nic nevymkne se rythmu, evoluci.

Vím, z energie pranic neztrácí se,

vím však, že není štěstí ve vědomí,

ovládám srdce silou svojí vůle.

Své rozkoše věděním potencuji,

leč normou života mně intensita.

Nevěřím v inspiraci, nevěřím v pranic,

kulturám starým přiznávám nárok smrti,

v svých mukách, pochybnostech kalkuluji,

své personality chci zánik.

K hypothese všehožití a věčného odrazu v kosmu,

v egoismu existence část procesu chemickou kladu.

Metamorfosa smrti nemá pro mne hrůzy,

výchovou sebe kultivuji svět,

jsem milenec jasných nocí, nepřítel dogmat,

apodiktických, definitivních odpovědí

na věcné otázky a věčné problemy.

Žiji bez konfesse, svoboden, mimo království, státy

své proponuji nitro jen psychologům v abstrakcích svých fikcí,

vzdálen akrobatů a umělců z professe,

zamyšlen nad kosmem buněk a mystikou rovnic,

počítám dráhy hvězd a nedbám ztráty zraku,

napínaného viděti v duze ultrafialovou barvu.

Bez skepse člověka apotheosu píši,

já recituji ódu člověka a zpívám romanci svoji,

uznání hymnu zpívám rodičkám dětí,

apotheosu intimní smlouvě milenek konkubinátu

s rovnými právy, jež modifikuje jich ženství.

My pochopili nezměrné množství sil smyslů a tvarů,

nekonečnou škálu nuancí mužství a ženství

ve vývoji věčném, z níž zásada svobody plyne:

vyžíti vitálnost zplna – projev prasíly: sexus.

Ve hradě příbytku svého u okna na západ sedím,

lyrikou, pathosem hodnoty nové a smyslu

bez předsudků a priori, bez affektu medituji o všem,

neefektní, prostý, solidní klid tvarů zřím kolem.

Chlad cením dnes kronik dat a čisté věty fakt,

zamlklou noblesu archivů, záznamů suchých,

objektivních letopočtů v historií neosobnosti.

Má denní práce: rubriky, bilance, kontokorrenty,

formule, vzorky, tabelly statistik přesné,

jak básně čtu katalogy, adresáře, cenníky, zprávy,

burs rozumím hazardní hře a abstrakt fiktivní kráse,

ji v theorii zřím a v právním vidím smyslu,

hlouběji v primérní fraseologii lidí čtu malých,

prosté vulgarity blasfemie a cynismu,

lidí ukryvších temperament v konvence strnulost,

jichž slovo přísaha a smlouvy jako zákon.

Pozbývám smyslu pro slov pověru, bázeň,

pro necudný stud a religiosní sentimentalitu.

Zřím oknem odpolední svátek odpočinku,

zřím ústavy uměn a věd a lidskosti, spravedlnosti,

zřím zotavení divadel, hříšť a koncertních síní,

velkolepou sílu průmyslu, bezdýmných komínů sloupořadí,

čtu firmy a štíty továren, skladišť a lázní,

podniků společenských, pojišťoven, bank, obchodů en gros,

za zahradami škol zřím krematoria smír.

V složitost života všeho krasocit zdraví nesu a radost.