Z EGYPTA

Velekněz Menho z mládí sloužil chrámu.

Jsa mládenečkem, vstoupil v školu kněží,

hieroglyfům svatým naučil se,

by uměl čísti staré runy chrámů

a tajné zkazky hrobek v pyramidách,

učil se hymnám k bohům věkožizným,

obřadům tajným k bohům Re a Isis,

učil se klanět mystériu božstva,

jež za oponou před zraky se skrývá.

A sloužil božstvu s věrnou oddaností.

Tam před oponou do prachu se skláněl,

zápaly dýmů libovonných pálil,

nadšeně lidu o tajemstvích hlásal

a vroucně pěl mu hymny nesmrtelné.

A nyní sám je veleknězem božstva

a strážcem tajemství, jež skryto zrakům.

Nevstoupil nikdy za oponu chrámu,

kde božstvo trůní v nehynoucí kráse.

Dnes dech mu pravil: Odkryj! Odkryj clonu!

Svým okem shlédni, čemu vzdal jsi život!

Půl století se skryté záři klaníš!

Už hoden jsi ji spatřit! Odhal clonu!

A clonu odhalil třesoucí se dlaní

a spatřil kobku – tmavou, prázdnou, pustou.

Nižádná záře božstva tajemného,

před níž by ve prach klesla bílá hlava.

Nic! Pouhé nic! Jen tma a puch a plíseň!

I padl ve prach, na kolena padl

a zřel svůj život rozpadat se v trosky

jak loď, jež v bouři narazila v skálu.

A hořko bylo, zoufalo mu v srdci.

Ztracený život, všechno klam a šalba...

A tak tu dlouho na kolenou klečel

a vstával těžce, se zlomeným srdcem.

Chtěl vyjít z chrámu, k fellahům chtěl jít

a s nimi orat, vláčet, sít a žíti

a s palem česat sladké plody datlí

a dojit velbloudice – roven lidem.

Leč starý zvyk a řád a bázeň z lidí

mocnější byly nežli jeho touha.

Dál zůstal v chrámě. Mladé kněze učil,

zas obětovat božstvu tajemnému,

jež vládne světu, skryto za oponou,

kadidlo pálil, hymny staré zpíval,

přijímal dary lidu nábožného,

jenž z dálných končin putoval v ta místa.

A s tajemstvím svým odešel k svým otcům.