Z ELBASANU DO ŽIBRAKY

Tam u nás byl by to jarní den,

blažený jarní den,

do lesů by se tiše a nesměle

plížila Květná neděle,

zeleně křehký sen,

leč zde je teprve čtvrtý leden:

postaru širým sluncem sveden

dal jsem se na cestu,

všecko, co tíží mne, všecko, co mučí,

v děravé naší zanechav kuči,

po boku v polní lahvi maje veselou nevěstu.

Kolkolem hory, dobrou stará silnice,

jdu, básník pouze, v slunečním jase;

v dáli ty vrcholky mohly by smeknout bílé čepice,

kdypak se jim to přihodí zase!

Olivy, zimostráz, dosti je zeleně všude

a málo rzi a málo holosti;

stád zvonce, jako když bystřina hude,

bublají doprovod k vteřině spokojenosti.

Jak z tvrdé skály člověk ji vyrve času,

překřehlé době,

vteřinu, hodinu, den, zřídka jen celý,

a k tomu pokoji a k tomu jasu

jak malé robě

vztahuje ruce, jež se otevřely.

Mám obě otevřeny, ramena natažena,

jsem vůbec ruka jen, ruka otevřená,

na kterou zlato s nadějí

sype se skvoucí ručejí.

A jaká rozkoš takhle jíti

neznámým krajem sám,

och, takhle jíti,

cizinec z dálky k dálavám,

och, takhle jíti

docela podomácku s holí a čutorou

končinou donedávna téměř tajemnou,

och, takhle jíti

a nežalovat, netoužiti...

Teď Škumbi, věčně kalná, po boku mi

široce šumí,

z plemene divokých panovnic

dnes všecko jest a zítra nic,

zákeřné všecko, rozmarné nic –

kobrtám výmoly, stezkou rozervanou,

z balvanu skáču na balvan,

jsou Ljabinoti za mnou již, teď do Žibraky dále,

přede mnou vrcholky bělostně planou,

sněžného vojska stan a stan,

a vzdálenější jsou stále.

Silnice mladá ráda by tudy vpřed,

leč pomalu pracuje člověk a rychle voda z hor;

kol uštěpačně ledacos odpoví ti na pohled

a vedle hor jsi zcela malý tvor.

Nedivno tedy, nesmeknou-li bílé čepice,

třebaže ještě neměla mne malarická zimnice.

Snad půjdu, nikoli sám, tudy ještě jednou,

a tváře, nyní hořící, zšednou mi a zblednou,

a stokrát prokleji výmoly, v nichž po pás bude vody –

toť však – a nikoli nejhorší – jen jedno z mnoha „snad“,

jež možno pomalu polykat

v dnech kalné nepohody,

leč nikdy na slunci, jemu tváří v tvář,

leč nikdy ve věnci nadějí, jež hoří

jak věnec, jímž horstva bělostná zář

slunečné chvilce se koří –

a nikdy za noci, kterou tuším již,

jak na cestě zpáteční vstříc mi zavane

a na strany odsunujíc soumraku mříž

dá mne pod ochranu hvězdného davu:

mně nikdy nadarmo světlo hvězd nekane

na starou hlavu.