Z EROTIKY MRTVÝCH

Ah, vzpomínám... To bylo, nad propastí

když plakali jsme, – děti neštěstí –,

když zrakem, v němž jsem slzu zřel se třásti,

v mrak hledělas', jenž dobro nevěstí.

Já k srdci tisk' Tě, – žalem hořké bylo! –

a vlíbal růže v lilje ňader Tvých,

a ticho strašlivé nás omámilo

v Údolí Smrti skalách zčernalých...!

Ah, vzpomínám... Rozmarin na Tvém čele

červánkem krve temně zahořel

jak věčná lampa ve svatyni stmělé, –

údolím výkřik bambitky se chvěl.

A v hlubinách jsme zřeli, naše těla

jak na skalině černé tuhnou v led,

co před námi se louka otevřela

koupaná světlem, – samý jas a květ!

To bylo dávno... Vzpomínáš dnes v snění?

To bylo dávno... Mnohých roků tíž

tam na nás vrhla oblak zapomnění,

kde v Údolí se černá shnilý kříž...

Pojď, – navštivme to místo!... Usedneme

v objetí šťastném na mžik do hlubin!

Až zapadnem tam v hrobu ticho němé,

kříž starý na nás hodí sladký stín!