Z EVROPSKÝCH ŽALMŮ (Čtvrtý)

Přijd, svatý duše tvořivý,

je mdlobou nakažený čas;

mhu zvedni se spánků, kde tkví,

a horsky nám dej dýchat zas!

Leť s výšin, zaduj do hloubek

a vybij rmut a zbičuj kal:

je mělké podvodnosti věk

a rád by závratným se zval.

Šum, okřídlený, pod sluncem,

ať aspoň tušíme tvůj stín!

Kde slovo zralých slyšet chcem,

tam skuhrá pokřik pahrdin;

jen maska v oči tomu zří,

kdo lidským srdcím věřit chce;

my, kdož si lhali příměří,

hloub než kdy dřív jsme ve válce,

víc než kdy dřív nás bolí tma,

hůř než kdy dříve výsměch pout –

I výš i hloub teď křídloma

rač zamávat a plout a plout,

dej úderem svých perutí

těm dusným pudům světlo dne,

vlej v tupý trup, jenž nehnut spí,

svou chrabrost vůle svobodné!

A s oblohy se zvedej zpěv

jak valících se větrů hlas

a blesku znamení se zjev

jak jazyk na komkoli z nás,

kdo dýšem, věrozvěsti tví,

mhám navzdor v polohrobě tom.

Přijď, svatý duše tvořivý,

a víru vrať a krunýř zlom!