Z EVROPSKÝCH ŽALMŮ (Druhý)

„Již slepec prohléd! Mluví dnes i němí!

Jen ty se s námi nerozraduješ?

Je pýcha zas být mužem na té zemi.

Kov prsou tvrdě zvoní. Zpívej též!

Chcem hymnus opojení, paian vzdoru,

ne vetchý žaltář lidstvím ospalý...“

Jdu za svou sudbou. Padám do prostoru,

jak by mne hvězdy přitahovaly.

Chci zůstat věrný. Tomu nejtěžšímu,

co na mne vloženo, se nevymknu.

Mluv hlaholem, když zdá se ti, že dřímu,

mně dovol však být tišší. Do mých snů

se plíží úděs, jenž mne s lůžka žene,

a přízrakem se vrací noc co noc.

Já vidím oči z důlků vypálené.

Já slyším vzlyk a nesmím na pomoc.

Ten táhlý průvod oslepených dětí

mi v pruzích mozek ovíjí, jak dým.

Snad, než se zřítím, budu zabíjeti.

Však zpívat o tom, zpívat neumím.