Z FARNÍ KRONIKY.

Psal nový farář ve pamětní knihu:

„Dnes konečně jsem došel svého cíle,

dnes velikou jsem náhle střásl tíhu,

jsem u výsledku svojí velké píle –

dnes nalezl jsem, spatřil vlastní duši.“ –

Víc psáno není – strhané jen čáry –

jak písmo, jehož smyslu nikdo nevytuší,

se pojí ve záhadné, divné tvary;

leč pod tím stručná zpráva písmem jiným

dá vysvětlení: předchůdce že záhy,

byv dosazen, kles’ v oběť chmurám stinným,

v něž zabředl, jda za cílem své snahy,

tož za cílem, by lidskou duši zbádal.

„Buď jemu pokoj!“ – nástupce mu žádal.

Tak vyprávět jsem slyšel: Byl z té vísky,

kam dosazen byl nyní za faráře.

Vše zde jak dříve – škola, kostel nízký

a fara, kterou v žití svého jaře

již znal, když jako hošík ministroval.

A tamto domek ze všech nejznámější

a nejdražší, kde sny své dětské snoval,

kde šťasten byl jak ptáče v hnízda skrejši.

Tam – tichý hřbitov, kde spí tatík šedý,

tak přísný ve své víře pevné vždycky,

kde spí navždy skryty matčiny jsou hledy...

Co všecko zašlo! – Ó ten osud lidský! –

„Jak nový farář náš je zasmušilý

a bled“ – si vyprávěli osadníci –

„jak divně blýskne oko mnohou chvílí,

jak divný je ten úsměv v jeho líci!

Tak divná slova, také divné řeči

k nám z kazatelny mluví temným hlasem,

ba míním – možná“ – slyšet slova něčí –

„že v hlavě se mu cosi mate časem.

Tak chodívá vždy těmi alejemi,

dá ruku k čelu, šeptá cosi, stane,

na dlouhou chvíli zrak svůj upře k zemi,

a když jej náhle zvedně, ohněm plane.“ –

Zve jarní den, jak hledí v okna fary,

jak větví kývá květem obsypanou,

jak pojí ptačí zvuky v hlahol jarý,

zve faráře. Zved hlavu zadumanou,

šel za tím hledem jara, za tím květem,

šel za tím hlaholem v svou alej zmladlou,

šel s těžkým v hlavě myšlének svých světem

a v srdci s mnohou upomínkou zvadlou.

Leč – každý krok jak mizela by tíha

se skrání, prsou, vše tak jasno, vlídno,

vše mluví k duši, vše se v svitu mihá,

srdce v prsou náhle tak jest klidno.

Ty zvadlé květy upomínek znovu

se šatí leskem, svěžestí a vůní,

a co již dávno kleslo v temno rovů,

v své dávné kráse opět v mysli trůní.

Zří farář mnohé svého žití chvíle,

Zří dětství, lásku, ztráty, utrpení. –

Pak spatřil se zas všeho na mohyle,

a srdce klid se v divou bouři mění. –

Na stín svůj farář zahleděl se k zemi,

a blahý úsměv přeletěl mu tváří.

Šel zvolna zpátky k faře alejemi,

zřel stále na stín, obetkaný září.

I mnil, že vidí svoji duši vlastní...

Šel, usmíval se, kráčel stále za ní,

jak v blahých myšlénkách jdou lidé šťastní,

až došel fary v tichém usmívání.

I sedl v jizbě, v pamětní psal knihu:

„Dnes konečně jsem došel svého cíle,

dnes velikou jsem náhle střásl tíhu,

jsem u výsledku svojí velké píle –

dnes nalezl jsem, spatřil vlastní duši...“

Víc nenapsal, jenom zapletené čáry,

jak písmo, jehož smyslu nikdo nevytuší,

dál pojil ve záhadné, divné tvary.

V dnech slunečných jej osadníci zřeli

v té aleji vždy za svým stínem kráčet

nebo chodit před ním pozpátku den celý

a divně při tom tvářit se a stáčet,

neb v polích běhat k večeru, kdy stále

stín roste v dálku přes vrchy a lány,

zkad navracel se znaven neskonale

až v pozdní noci od východní strany.

Tak přišel v mračný večer ve vsi k domku,

kde z nízkých oken svit mu v cestu padal,

a pronikaje mladým listím stromků,

síť jeho krokům uplétal a skládal,

že farář stanul, hleděl v jas ten smavý

a hleděl dlouho v tváře, jež tam spatřil,

zřel dlouho na ty štěstím spjaté hlavy,

jichž retův úsměv se s tou září bratřil.

Znal ženu, jež tam písní uspávala

nejmladší dítě, nejdražší květ štěstí,

tím štěstím jejím všecka jizba plála,

strom před okny pěl o něm tiché zvěsti...

Kněz odvrátil se. Zrak svůj upřel k zemi,

zřel stín svůj tmavý, stopený v zář jemnou,

dál ho to pudí silami zas všemi,

a za svou duší – stínem – jde v noc temnou.