Z GALERIE REVOLUCIONÁŘŮ

Ač vyznání byl mojžíšského,

byl přece ducha udatného,

nebál se šunky, jitrnic

maličký Sálo Winternitz;

čímž bylo jaksi předurčeno,

že slavným učiní své jméno

a povede v boj dělnictvo

a vliv mít bude na lidstvo.

Jak se to zvyklostí již stává,

po maturitě začal práva

v Praze, kdež v zápalu se svatém

stal sociálním demokratem

a s přesností daň platil strany

co soudruh organisovaný.

Potom když přišel do věku,

kdy vlastenecké city velí

jakož i četník člověku

vlast hájit proti nepříteli,

tu ve vojenském úboru

ku svému spěchal praporu.

Toť nutnost, počni si co počni.

Co dobrovolník jednoroční,

poněvadž v disciplině znal se,

reservním důstojníkem stal se,

čímž došel u svých uznání,

neboť lid potřebuje vůdce,

již vyznají se ve zbrani

pro případ oné revoluce,

za které měšťákům všem k zlosti

se založí stát budoucnosti.

Ježto byl honěn v politice,

která se platí po desítce,

vyslala internacionální

československá sociální

demokracie, ač byl mladý,

jej do vídeňské říšské rady,

aby tam pekl zákony

a jiné činil výkony.

Na krajní ovšem levici

tlačil, jak slušno, lavici.

„Náboženství věc soukromá je,“

toť velmi známá zásada je,

a tak jak stojí v programu,

hodilo se mu do krámu.

Zrak pozved’ k israelské panně

tak jako k cedru na Libáně;

dokázal též, když bral si ženu

nemaje při tom nechuť k věnu,

že nadarmo kdys nečítal

s nadšením Marxův „Kapitál“.

Vrozené poslouchaje vloze

dal oddati se v synagoze.

Dojemně starý rabín kázal,

snoubenců kdyžtě ruce vázal:

„Óche melóche: Ty jsi náš!

jak praví prorok Jezajáš!“