Z Ghetta.

To v parném bylo odpoledni léta,

kdy do uliček zabloudil jsem Ghetta,

v siť křivolakou nachýlených domů

a špinavých, kam hukem dálných hromů

zněl vozů hlomoz, tlumen křikem dětí.

Zde v směsi odpadků a rumů, smetí

jsem viděl v shluku, povyku a křiku,

jak uštvanou výsměšky uličníků

se potáceti ženu. Obraz děsný!

Ve žluté tváři slední zbytky Vesny

se ztrácely pod špíny husté šeří,

ve vlasech rozcuchaných množství peří,

šat záplata a chůze vrávoravá.

A výsměch výrostků kol neustává.

Proč smáli se, já zvědav byl a blíže

jsem přihlédnul a poznal, svatá tíže,

tíž mateřství pod clonou vetchých cárů,

že tak ji zhnětla, zbavila všech tvarů,

že mohla v laciný být posměch luze,

a v tom, co v žití nejsvětější, k hrůze.

V dům starý vešla provázena skřekem.

A já jsem v duši splakal nad člověkem

a ono místo písma šlo mi hlavou,

kde člověk korunován ctí a slávou

jest málo menší andělů tvých, Pane!

Taj nevystihlý sfingy nezbádané

mne schvátil a já snil, jak z také ženy,

jíž mnohý surový škleb ve tvář hodil,

v čas, celý svět kdy v tmu byl pohroužený,

jak zoře jitra – Spinoza se zrodil.