Z hlavního paláce.

Ústřední síň! Co tu v hlavě

upomínek přeletí!

Kolikrát tu na výstavě

davy klesly v objetí!

Ty dny k štěstí jistě čítá

i ten chuďas v „zavřeném“,

neb tu Čechy výbor vítá

jinak než-li – kamenem.

Hleď, ty krásné interieury,

koberce i nábytek!

Pokojů zde druhy stery

i kuchyní nadbytek...

Tu věc, máš-li „prachů“ zdroje,

můžeš doma vídati,

ovšem, než to žena tvoje

jednou – v zlosti rozmlátí!

Všemu buďtež pocty vzdány

bez všeliké pochleby,

i tam, kde jsou narovnány

stavitelské potřeby!

Jen že! Proč tu mezi nimi

také ještě nevisí

pytle s „prachy“ potřebnými,

nebo aspoň úpisy?!

Modely tu staveb stojí,

jak se někdy stavělo.

Proč pak vzor sem dát se bojí,

jak se stavět – nemělo?

Vítal bych tu na mou víru

podobiznu s nadšením

činžáku, jenž při zefýru

sbořil se už s lešením.

Hleď, jak umná ruka lidí

upravit zná řeky tok!

Vlny krotí, břehy řídí,

vír je pro ni slabý sok.

„Zde most stůj – zde zase jezy!“

člověk si jen zakřičí...

Jen že! Proč pak nezvítězí

nad odorem v Botiči?!

Jsou tu plány narovnány

přerozličných krásných děl,

pod nimi jsou názvy psány

na papíru pěknou běl.

Mne však, věřte, v žití víru

přečasto už dojalo,

kolik v světě „na papíru“

krásných plánů zůstalo!