Z HLOUBI NOCI.

Na spícím jezeře i labutí zpěv zmírá

a čluny na řetězích nehýbou se ani.

V alejích stromy tulí se jak postav zdání,

dech noci stříbrné s trav rosu jemně stírá.

Květ, ve dne ozdobený včelami, se kloní,

do moře vůní klesá znavený, však stkvělý.

Až k nebi zvedají se lindy nádhernými těly,

vzdech, v dálku vyslaný, se vrací zpět a zvoní.

Svá léna rozděluje noc a zlatohlavem

snů zdobí řady vasalů, jež zticha kráčí.

Čas pluje neslyšně, a mraků tváře dračí

se mění na nebi... Jen řeka mluví splavem.

A z hloubi noci, když již ztichne řeka,

sny prudce hovoří: jich slova ohněm kvetou

v zracích, a v duších touhou kletou.

Tu stromy pokynou jak náruč zapomnění měkká.