Z HLUBIN.

Vám nemohu žehnat,

vy nepřátelské hvězdy,

pod stanem smutečních nebes

jež pláte stříbrnou zbrojí:

Vám, jež v duše mé bezdno

vmetly jste pochodeň snů,

volám, neviditelný,

prachu já vířivý atom:

Proč,

ó proč jste mi urvaly mír,

proč po dni dusném a plodném

myšlenkou jepicovitou

v mé smysly jste vžehly

křeč touhy po nekonečnu

a přede mnou samým děs?

Já byl jak žíznivé pole,

jež v tiché pokoře čeká

na vláhu příštích dnů,

já žil, mezi lidmi člověk,

jenž neví, že vesmírem krouží

věčné přeměně vstříc.

Teď brázdami pole mého

se provalil oheň, a srdce,

mé lidské srdce se vzňalo,

teď smrt jsem a život a víra i závrať –

teď z nepoznatelných dálek

stín boha na mne pad.