Z HLUBIN.

Ve tmavých duše hlubinách,

tichých jak hlubiny moře,

spí tam tak mnohé, mnohé v snách

zapadlé štěstí i hoře.

Nadějí marných puklý vrak,

přání, sny kdysi tak svěží,

jak utonulá, mrtvý zrak,

ztracená láska tam leží.

Kolem je velký noci klid,

smutku i svatosti plný,

nahoře slyšet bouřit, bít

nového života vlny.

Šumí to novou nadějí,

novými bolestmi kvasí,

dole vše zvolna přikrejí,

zarostou trávy a řasy.

Časem jen hne se hlubina,

v hlubokém vzdychne si bolu,

se shora tiše do klína

něco jí padá zas dolů...

Je to jak v moře padlý kraj

s bídou i se slávou svojí,

jak o tom šeptá mnohá báj

a jak to v pohádkách stojí.

Pohádky, jež jsem slýchal tich,

pohádky lidského žití!

Ach, mně je dnes, jak slyšel bych

z hlubiny zvonů hlas zníti!