Z hlubin.

Ty příšero, jež v tmavé chvíli

objímáš rukou moje čelo,

jež tolik strastí vytrpělo

a nyní tiše, tiše šílí.

Vím, znám tě, tvoje líce mílí

a marně vábí tvoje tělo,

mé srdce dávno zapomnělo,

nech, moje srdce, které kvílí.

Já hvězdy v modru kroužit zřím,

co nikdo neví, dávno vím,

jsem sfingou, která jímá.

Já propast znám a celý svět,

znám duše hrůz a slunce let,

jež na tvých ňadrech dřímá.