Z HLUBIN.

Já sražen od světla žil smutně v bahně jsem

a radost pil jsem hrubou ze špinavých číší –

a nyní těžká bolest duní v nitru mém

jak hlasy veliké, jichž nikdo neutiší.

A temnem chodil jsem, sám, ztesknělý a něm,

a marně ruce vzpínal do dalekých výší,

...zas jako kletby tón, jež táhne životem,

to hořké volání se do mých chvěje skrýší,

a představy se noří, zašlé temno leká,

že nejraděj bys prchal kamsi do daleka,

a všecek hrdý vznět se úzkostlivě choulí –

v té chvíli pochopíš, kdo jednou temnem kráčí,

ať celý život další v smutku jde a pláči,

přec z temna toho nese galejnickou kouli.