Z hluboka.

Na dnu srdce hlubokého

Duše moje sedá ráda,

Tamo svoje zádumčivé

Touhy plné písně skládá.

I tam na dnu perly sbírá,

Z nich si skvostný čelák vije,

Tím však ozdobená šperkem

Přece ještě touží, nyje.

Nad ní mocné moře hlučí,

Vlna vlnu vzhůru žene,

Ejhle vlny radují se,

Jarním sluncem pozlacené.

Jenom duše moje sedá

Na dnu srdce hlubokého,

Roztoužená zpívá písně

O slunci jara jiného.